Okamžik, po kterém toužily deset let

Slzy pochopitelně tekly. A nejen těm dvěma, které se v na konci dubna roku 2013 v pražském Obecním domě měly možnost konečně osobně poznat a obejmout.

Sem tam slzička ukápla i ostatním přítomným. MUDr.Tomáš Svoboda z Hematologicko-onkologického oddělení Fakultní nemocnice Plzeň, jenž večer moderoval, vtipně poznamenal, že podle zkušeností z minulých let by se měly u dveří do sálu vstupujícím rozdávat kapesníky.

Setkáním pacientky Jitky Severové a dárkyně Mgr. Jany Lukešové vyvrcholila oficiální část slavnostního večera Poděkování dárcům, které se koná každoročně v Praze. Vepředu sálu mezi hosty s manželem a jednou ze svých dvou dcer seděla ta, jež darovala svou dřeň. Vzadu čekala s maminkou, manželem a vyvdaným desetiletým Tomáškem ta, které ony životadárné buňky před deseti lety zachránily život: Jitka, která si si vědomá, že jen díky transplantaci kostní dřeně se může dál věnovat svému koníčku jízdě na motorce, profesi zvukové techničky v brněnském rozhlase i milované rodině, kterou mohla založit…

Za deset let, které od transplantace kostní dřeně uběhly, se i v životě paní Jany mnoho změnilo. V době odběru pracovala jako sestřička na záchrance v Chebu. Pak vystudovala vysokou školu a v současnosti studuje další. Zastává velmi zodpovědnou funkci hlavní sestry chebské nemocnice.

Celých deset let si obě prostřednictvím Českého národního registru dárců dřeně vyměňovaly dopisy, ovšem podle pravidel nesměly obsahovat takové osobní údaje, které by mohly vést k odhalení totožnosti jedné či druhé.

26. 4. 2013 zhruba ve 20.30 se jim konečně splnil sen − mohly si padnout do náruče. A slzy tekly. "Já jsem pobrekávala, už když jsme šli sem z pražského nádraží," přiznala pak paní Jana. Měly si pak toho tolik vyprávět!

Tu děsivou zprávu, že má leukémii, se paní Jitka dozvěděla, když jí bylo 27 let. "Lékaři tehdy řekli, že mi pomůže jedině transplantace kostní dřeně a začali hledat dárce. Během pár měsíců našli Janičku." Tehdy byla Jana Lukešová v registru čtyři roky. "Zavolali mě, zda s odběrem souhlasím, udělali mi další vyšetření a já měla obrovskou radost, že je prokázaná velká shoda našich transplantačních znaků."

Zatímco v Plzni odebírali krvetvorné buňky Janě, v Brně k transplantaci připravovali Jitku. Jedna v duchu myslela na druhou, i když jedna o druhé věděly jen to, že jde o ženu. Jak si jedna druhou představovaly? Prý právě tak, jaká je skutečnost!

Jitka Severová je vděčná, že díky Janě může žít hezký život, vlastně nad původní plán osudu. "Říkám tomu bonus. Když jsem onemocněla, netušila jsem, že v té době přišel na svět také můj syn Tomášek. Je manželův, vyvdala jsem ho. A je to skutečný dáreček, narodil se o Vánocích," usmívá se Jitka. Od dubna 2013, kdy poprvé stanuly tváří tvář, si už nemusí vyměňovat neúplné dopisy. Už se setkávají osobně, byť vzdálenost Vyškov-Cheb není častým shledáním příliš nakloněna. "Za svou pokrevní sestrou se pojedu podívat kamkoliv," shodně však tvrdí obě.

Setkání pacientky Jitky Severové a dárkyně Mgr. Jany Lukešové (vlevo).